O Fyzioterapeutech




Vojtova metoda není týrání, je jedinečná, tvrdí Šafářová

přidáno: 22. 11. 2014 3:12, autor: Redakce Fyzioterapeuti


Rozhovor s přední českou rehabilitační terapeutkou Marcelou Šafářovou o pohybových zlozvycích i umění relaxovat. 

//cdn.i0.cz/public-data/57/1c/756a96ea3c94ac25060b9209625e_r16:9_w480_h270_gc01e2074342211e480e50025900fea04.jpg

Praha – Marcele Šafářové, přední české fyzioterapeutce, prošly rukama stovky pacientů s vývojovými vadami, sportovními úrazy, ale i problémy způsobenými špatným životním stylem.

Vojtova metoda je podle ní v řadě diagnóz nezastupitelná a je ráda, že se může v České republice používat. "Cítím trochu nefér to, že pokud se dítě narodí například v anglicky mluvící zemi, tak tuto možnost prostě nemá," říká.

Aktuálně.cz: Dokážete z pohybu lidského těla a letmého pohledu stanovit diagnózu?

Marcela Šafářová: Záleží na zkušenostech. Čím déle pracujete s lidským tělem, tím lépe a rychleji dokážete říci, ve které části něco nefunguje správně, již podle prvního pohledu. Někdy sice nedokážeme přesně určit diagnózu, ale vidíme, ve které části je problém, a tak dokážeme zacílit další vyšetřovací metody, které jasnou diagnózu určí.

PhDr. Marcela Šafářová

Marcela Šafářová 
  • narozena 1971 v Kladně
  • po absolvování rehabilitační nástavby (Kladno) pokračovala magisterským studiem na FTVS UK, v roce 2009 dokončila doktorské studium
  • 14 let pracovala ve FNM na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství při 2. LF UK pod vedením prof. Koláře, PhD.
  • od roku 2001 se účastní odborných kurzů DNS v České republice i ve světě, od roku 2007 asistent pro výuku v kurzech Vojtovy metody
  • za opravdové hobby považuje cestování, někdy ale potřebuje jen být sama
  • má dvě dcery a báječného muže, který ji podporuje
INFO

A.cz: Takže hned víte, kam sáhnout?

Někdy víme hned, někdy musíme chvíli hledat. Lidské tělo totiž není soustava izolovaných částí, ale globální systém, kdy vše je vzájemně provázáno. Proto když vás bude bolet zápěstí, velmi často nestačí, abych vám ho zavázala nebo předepsala lokální elektroléčbu a přitom se nestarala o to, v jaké pozici je váš hrudník, rameno nebo páteř. To spolu souvisí a příčina bolestí v zápěstí může být na vzdáleném místě. Chyba je často patrná hned, jindy díky složitosti systému až za delší dobu. Velkou roli v tom hraje i individualita pacientů, jejich vnímání bolesti a těla vůbec.

A.cz: Jak ale můžete cvičením ovlivnit mozek?

Předpokládáme, že vývoj dítěte v děloze probíhá na základě nějaké genetické informace. Po narození je vývoj pokračováním vývoje v těle matky. Probíhá v programech nebo vzorech, které, jak věříme, má každý z nás v sobě stejné. Během vývoje se ten základ přirozeně mění i vlivem prostředí, získáváním zkušeností a podobně. Každý má jiné možnosti, někdo chodí pravidelně hrát tenis, jiný teprve v 15 letech jede poprvé na lyžařský výcvik. Základní principy vývoje jsou ale pro všechny stejné a na tomto základě se snažíme stavět terapii. Mnohonásobným opakováním pohybu v polohách, které mozek zná, se snažíme opravit software. Je to stejné, jako když se učíte prvně psát nebo lyžovat.

A.cz: Zní to poněkud složitě, jak vypadá terapie v reálu?

Zmíněné vrozené vzory napovídáme a připomínáme tělu v polohách, které odpovídají vývoji dítěte. Například pozice, která odpovídá třem měsícům věku dítěte, vypadá tak, že člověk leží na zádech, má napřímenou páteř, nohy nad podložkou. Svaly tohle všechno umožní jen proto, že mozek je v pořádku, a řekne svalům, jak to udělat. Proto věříme, že když dáme dospělého pacienta do stejné polohy, tak informace, která vychází ze svalů a kloubů, mu pomáhá najít ten vrozený vzor. Má to ale určité limity. Zdeformované obratle už nespravíme.



...více čtěte ZDE

zdroj článku : Aktuálně.cz


As. MUDr. Jan Vacek

přidáno: 5. 4. 2012 0:31, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 22. 11. 2014 3:04 ]

Vedoucí katedry Fyzioterapie, balneologie a léčebné rehabilitace IPVZ Praha 
pedagog oboru Fyzioterapie na 3. Lékařské Fakultě UK v Praze 
předseda Výboru odborné lékařské společnosti SRFM ČLS J.E.Purkyně, 
předseda akreditační komise MZ ČR pro obor RFM




Můžete nám přiblížit činnost Vaší katedry Fyzioterapie, balneologie a léčebné rehabilitace? 
Katedra FBLR se zabývá vzděláváním lékařů ve specializačním i celoživotním vzdělávání, podílí se i na dalším vzdělávání fyzioterapeutů. 

Čím se zabývá Společnost myoskeletální medicíny, jejímž jste členem? 
Společnost myoskeletální mediocíny se zabývá komplexním přístupem k funkčním poruchám pohybového systému, fyziologickou nefarmakologickou léčbou kloubních blokád, svalových dysbalancí, spasmů, hledá cesty jak zlepšit svalovou souhru, a to vše jak v léčbě tak i prevenci bolestivých stavů pohybové soustavy. 

Dříve povinné školní zdravotní prohlídky pomáhaly napravovat vhodným cvičením vadné držení těla. Neuvažuje se o jejich vzkříšení? 
To se musíte zeptat pediatrů, o tom nemáme žádné informace. 

Vypnout prsa, břicho zastrčit! - pokyn známý nejen z hodin tělocviku. Jaký je vlastně správný postoj? 
Správný ideální postoj neexistuje – postoj je vždy dán aktuálním nastavením naší psychiky, ukazuje, v jaké kondici a napětí jsou naše svaly. Jinak stojí člověk jdoucí na nepříjemné jednání v roli obžalovaného, jinak žalující. Jinak stojí zamilovaná, jinak stojí vzteklá, jinak voják z povolání, jinak pubescent dávající svým postojem najevo, jak ho všechno nebaví. Lepší než delší stoj je chůze. 

Co zádům zejména nesvědčí (průvan, plavání stylem „paní radová“, vysoký polštář pod hlavou při spánku, klimatizace, průvan, zánět vaječníků = bolesti v bedrech, nemoci močových cest…)? 
Zádům zejména nesvědčí jednostranné přetěžování v dlouhodobých vynucených pracovních polohách. U všeho ostatního máte pravdu, že může spouštěcím mechanismem. Ale ne u každého. Základní je primární stav svalového a kosterního aparátu. Nemůžete stavět k sobě zánět vaječníků, který vyvolává bolesti pociťované v pánvi, břiše, páteři a třeba průvan, který má roli spouštěče dekompenzace chronicky zanedbaného motorického aparátu. 

Mohou být potíže se zády také jako nemoc z povolání? Jaké bývají příčiny? 
Viz výše – chronické dlouhodobé statické jednostranné zatěžování svalů a kloubů. Ať je to práce u výrobního pásu či stroje, tak i osmihodinová práce u počítače. 

Jsou-li bolesti voláním duše o pomoc, jak je to v případě bolesti zad? 
Jsou voláním o pořádné podrobné odborné vyšetření, vyloučení nejprve závažného onemocnění, které se může nejprve projevovat bolestmi pohybového aparátu, pak vyšetřit svalový a kloubní systém a pak zvážit, kde je původce rozkladu celého systému. Ale ta duše je tam velmi častým zdrojem či prvotním spouštěčem obtíží. 

Které sporty a cviky obecně jsou pro dobrý stav páteře vhodné s ohledem na věk a jakým je lépe se raději vyhnout? 
Záleží na stavu pohybového aparátu, záleží na neuromuskulární koordinaci, na zralosti nervového systému. To vše může přispívat k zhoršení pohybové koordinace a tím i k opakovanému přetížení kloubů i šlach a bolestem či úrazům. Jiné sporty mohou naopak toto počáteční nepříznivé nastavení kompenzovat a vylepšit jak pohybovou koordinaci, tak i držení těla, správné postavení ve velkých kloubech. Považuji bojová umění za optimální pro komplexní vývoj pohybového aparátu, zádům svědčí lezení po stěnách atd. Švihové prudké rotace trupu nejsou určeny každému. 

Jako první pomoc při bolesti páteře si zpravidla vezmeme utišující lék. Pomáhají také obklady? (teplé, studené? ), případně uvolňovací cviky?
Osobně při bolestech svalů volím dostatečnou dávku alkoholu, který je pro mne nejlepším lékem snižujícím svalové nadměrné napětí. Jinak mne živí právě pacienti, kteří si ordinují nejrůznější cviky a protahují se způsobem „čím víc síly, tím rychleji se zdraví vrací“. 

Pokud cvičení bolí, máme ho raději zanechat? 
Bolest není nemoc, bolest je ochranný signál, že něco není v pořádku. Pakliže nějaký pohyb či poloha bolest vyvolává, tak by se měl cvičenec zamyslet, kde dělá chybu a jít se poradit s někým, komu věří. 

Jak rozpoznat dobrého a zkušeného fyzioterapeuta?  

...více čtěte ZDE

Novák: Pracoval jsem pro saúdskoarabského prince

přidáno: 14. 9. 2011 2:12, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 15. 9. 2011 1:25 ]


Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Má úplně prozaické jméno Jiří Novák a pochází z Buchlovic. Jeho pracovní zkušenosti už ale tak obyčejné nejsou. Ostřílený fyzioterapeut, který má dnes soukromou praxi v Uherském Hradišti, pracoval tři a půl roku pro naprosto výjimečného klienta, prince ze Saúdské Arábie.


Prozraďte, co vás přivedlo k medicíně?

Nejsem lékař, jsem fyzioterapeut. I když jsem vlastně doktor, protože mám doktorát. Ono se to často plete.

Tak tedy, co vás přivedlo k fyzioterapii?

Já jsem medicínu chtěl studovat, ale vždycky jsem byl po přijímačkách takzvaně pod čarou. Takže jsem bral jako variantu, že začnu studovat fyzioterapii a pak přestoupím. Ale nějak se mi to zalíbilo, a tak jsem u toho zůstal.

A kam jste zamířil po škole?

Velmi krátce jsem pracoval v jedné soukromé praxi a hned jsem nastoupil na rehabilitační kliniku Malvazinky. Tehdy začínala a stále je to první soukromá rehabilitační klinika v České republice. Tam jsem dokončil doktorát a pak už jsem vycestoval do zahraničí.

Začal jste pracovat za hranicemi, jak k tomu došlo?

To je jednoduché. Platy ve zdravotnictví jsou u nás takové, jaké jsou. Člověk má vlastně jen dvě možnosti. Pokud chcete dělat i vědeckou práci, zůstanete v nějaké dobré fakultní nemocnici, nejlépe v Praze. Pokud ale chcete dělat jen rehabilitace, pak jsou jen dvě varianty, soukromá praxe, nebo odjet do zahraničí.

Pochlubte se, kam tedy vedly vaše kroky?

Nejdříve jsem chtěl jet do Rijádu v Saúdské Arábii, ale v té době mi primářka na Malvazinkách řekla, že je možnost pracovat taky v Arábii, ale pro jednoho soukromého klienta, ze kterého se nakonec vyklubal saúdskoarabský princ.

Jak právě na vás padl ten žolík, že budete „cvičit“ s princem?

Přišla ta nabídka. Zvažoval jsem to, jednání s nimi je vždy docela těžké. Všechno se dohaduje, vyjednává a člověk dlouho neví, na čem je. Nicméně princ mě pozval do svého letního sídla v Rakousku. Tam jsem strávil čtrnáct dnů a pak řekl, že by to mohlo fungovat a má zájem podepsat smlouvu.

Musel jste se k princi chovat jako k Jeho Výsosti?

Ano. I když byl docela skromný, nebylo to tak, že když jsem k němu přišel, musel jsem padnout na zadek. Moc mi to nelezlo z pusy, vždycky říct your highness (Vaše Výsosti – pozn. red.), ale pak už mi to přišlo stejné jako dobrý den. Člověk si zvykne.

Pracovat pro jeho výsost zní honosně, co to ale obnášelo?

Musíte být neustále ve střehu. To je strašně důležité. On třeba řekl: něco mě bolí. A já jsem nemohl říct: to do zítřka přejde, a pak by to tak nebylo. To by byl průšvih. Když něco řeknete, musíte si za tím stát. Třeba jsme někam jeli a chtěl si koupit matraci do postele. A mě se ptal: řekni mi, jak to bude fungovat, bude to pro mě vhodné? A já jsem musel říct: bude to tak a tak. A to muselo platit. Kdyby to nefungovalo, byla by to ztráta důvěry. Když pracujete pro kohokoliv z královské rodiny po celém světě, nejdůležitější je právě důvěra. A samozřejmě výsledky.

Podle mé představy se na prince nesahá, ale váš kontakt musel být mnohem těsnější, když jste fyzioterapeut. Řeší se tyto otázky například nějakým protokolem?



....více čtěte ZDE

Rozhovor: Šátek je jen pro zdravé děti

přidáno: 14. 7. 2011 0:44, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 18. 7. 2011 4:28 ]


Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský z Centra fyzioterapeutické péče Avete Omne považuje šátkování, trvá-li krátce, za bezproblémové. Zdravému dítěti by nemělo nijak uškodit – ale…

Je nošení v šátku pro kojence přínosné?

Z hlediska fyzioterapie není odpověď jednoznačná a mění se individuálně podle každého děťátka. Blízký kontakt matky a dítěte je kvůli pocitu bezpečí pro dítě pozitivní. Porod znamená šok. Dítě se musí vypořádat se všemi zevními vlivy, jako je světlo, chlad nebo gravitace. Poloha kojence v šátku je podobná té, jakou mělo v matčině těle. Proto je pro něj nošení v šátku příjemné. Ale dítě se samozřejmě dále musí vyvíjet, ne setrvávat v poloze plodu.

Jaké podmínky tedy dítěti nabídnout?

Tomáš Rychnovský

Optimální pro vývoj dítěte je rovná, pevná plocha a stimulující prostředí s mnoha podněty. To je to, co v dítěti vyvolává potřebu napřímit se, něco uchopit, někam se dostat. Pro pohybový vývoj je nezbytné vytvoření opory o pevnou podložku, například vleže na bříšku jsou oporou lokty. To, kde vzniká opora, určuje, jakým směrem táhnou svaly. Z hlediska pohybového, ale i strukturálního vývoje je nutné, aby se opora posunovala na periferní části těla.

Šátky tedy škodí?

Pohybový vývoj probíhá v jistém slova smyslu automaticky. Zdravé dítě by neměl tento způsob nošení nijak poškodit. Pokud dítě poruchu koordinace má, nošení v šátku ji fixuje.  A správný vývoj svalové koordinace nemá velká část kojenců. To se v dnešní době bohužel stále ještě přehlíží. Pokud si rodiče přejí, aby jejich dítě nemělo vadné držení těla a později bolesti zad, je nutné podrobné vyšetření u vyškoleného fyzioterapeuta. Ten posoudí vhodnost nosítka pro dané dítě, nebo se zaměří na léčbu pohybových odchylek.

Zabýváte se diagnostikou a terapií pohybových odchylek kojenců. Má to u takto malých dětí smysl?

Odchylky pramení velmi často z dysfunkce svalových souher, které se už od šestého týdne života dají odhalit a řešit. Působí se tak preventivně proti výskytu skoliozy, vadnému držení těla nebo bolestí zad. Kojenecký věk má tu výhodu, že se svalové souhry nejlépe aktivují, zapojují. Proto je dobré řešit tyto potíže co nejdříve, ne až během předškolního a školního věku, kdy dítě ještě ne úplně spolupracuje.

Kolik procent kojenců je těmito odchylkami ohroženo?

Těch, kteří mají sklon k vadnému držení, je možná více než 50 procent. Podle mé zkušenosti z působení na klinice rehabilitace FN Motol i z doby poté, těchto „centrálních koordinačních poruch“ přibývá.

Čím si tento fakt vysvětlujete?


...více čtěte ZDE

Vnímat své tělo v prostoru

přidáno: 14. 7. 2011 0:43, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 18. 7. 2011 4:46 ]


O dětské rehabilitaci s fyzioterapeutem doc. PaedDr. Pavlem Kolářem

Vyskytne-li se v rodině zdravotní postižení dítěte či zranění, je velmi důležité, aby je rodiče včas dostali do péče kvalitního lékařského týmu. Jeden takový je bezesporu na Klinice rehabilitačního lékařství v pražské Fakultní nemocnici v Motole, která jako jediná v Praze má i dětskou část.

Jejím přednostou je fyzioterapeut doc. PaedDr. Pavel Kolář, který na sebe upoutal pozornost jako člen doprovodného týmu našich olympioniků. Jeho ruce pomohly řadě sportovců – za všechny lze uvést jeho podíl na opětovném úspěchu Jana Železného v Sydney, kdy se po vážném zranění nejen vrátil k vrcholovému sportu, ale získal další zlatou olympijskou medaili. Mezi jeho klienty patří např. i prezident Václav Havel.

Základ moderních rehabilitačních metod

Základ moderních rehabilitačních metod u dětí s centrálním postižením je založen na využití funkce mozku. Metody, které jsou na klinice používány, rozvíjejí neurofyziologické principy, kterým položil základy zhruba před třiceti lety MUDr. Václav Vojta. Nejde však pouze o Vojtovu metodu (doc. Kolář připomněl, že nemá rád členění na metody, např. na Vojtovu či Bobathovu). Základem přístupu je především ovlivnit schopnost dítěte vnímat své tělo v prostoru. Hlavní problém při motorických poruchách centrálního původu spočívá v tom, že tělo (v různém rozsahu postižení) je nedostatečně zařazeno do časoprostorového kontextu tělesného schématu a volní pohyb je tak nemožný nebo obtížný.

U dětí s centrálním postižením nejde tedy jen o vycvičování svalů. K tomu, aby postižené dítě mohlo dosáhnout potřebné motorické funkce – úchop, lokomoci apod., musí mít schopnost vnímat prostor. Vychází se z toho, že dotykové vjemy spolu s vjemy ze svalů jsou branou informací, kterými si vytváříme prostorovou představu o svém těle. Cílené ovlivňování těchto vjemů má značný léčebný efekt. Využívá se k tomu geneticky daných lokomočních programů, které se vyvolávají v různých polohách pomocí stimulace určitých bodů. Velmi důležité je propojení informací z kůže a svalů s emočním prožitkem. V této souvislosti je využíváno cílených ergoterapeutických postupů. V současné době se Klinika rehabilitačního lékařství podílí spolu s Neurologickou klinikou na rozpracování možnosti propojit emoční zážitek a tělesný vjem pomocí virtuální reality.

Včasná diagnóza a efekt rehabilitace

Předpokladem úspěšné léčby je včasná diagnostika, což platí obzvláště u dětí s centrálním postižením. Pro dobrý efekt rehabilitační léčby je zásadní co nejdřív odhalit v motorickém chování dítěte rizikové faktory a dítě zařadit do léčby. V této souvislosti je nutné posuzovat spontánní motoriku dítěte, jeho reakce na specifikované podněty a jeho reakce na změnu polohy. Dítě s budoucím postižením mozku by mělo být zařazeno do léčby nejpozději do druhého měsíce života. Čím později je dítě do léčby zařazeno, tím méně je možné využít procesů plasticity mozku během zrání mozku. Bohužel dosud ještě všude nefunguje ideálně záchyt dětí s postižením, proto klinika připravuje kurzy pro pediatry.

Je důležité, že dnes již je také rozpracována možnost objektivně hodnotit efekt rehabilitační léčby. Je k tomu využíváno sledování poměru biologického a kalendářního věku během vymezeného časového období. Prostřednictvím daného postupu je možné hodnotit efektivitu jednotlivých léčebných metod.

Specifikou rehabilitace je, že jde napříč jednotlivými klinickými obory (neurologií, ortopedií, ARO, pediatrií, onkologií apod.). V tom je obsažena i obtížnost daného oboru. Cítíme, že v určitých oblastech je již nutná větší specializace. Také řada zdravotních problémů dospělých má své kořeny v dětském věku. Poruchy během motorického vývoje jsou velmi často hlavním důvodem vzniku řady pohybových poruch. Příčina spočívá v nedostatečném zapojení některých svalů během vývoje. Absence těchto svalů při běžných, ale nejčastěji prováděných pohybech – dýchání, chůze, sed apod. – vede ke značnému přetěžování. Často jde o svaly, které nemáme pod volní kontrolou. Cílené ovlivnění funkce těchto svalů, což není v řadě případů velmi obtížné, je u řady pohybových poruch hlavní možností jak pohybový problém řešit. Z pohledu rostoucího dítěte sehrává značnou roli dostatečná zátěžová pohybová aktivita,“ říká doc. Kolář.

Alternativní přístupy k rehabilitaci

...více čtěte ZDE

Rehabilitace v Česku? Téměř neexistuje, říká profesor Pfeiffer

přidáno: 14. 7. 2011 0:43, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 14. 12. 2011 4:07 ]


Rehabilitace rovná se cvičení o fyzioterapeuta, myslí si většina české veřejnosti. Je tomu ale opravdu tak? O tom, co je ve skutečnosti rehabilitace a jaká je její úroveň v České republice či v okolních státech, hovoří průkopník tohoto oboru u nás, profesor Jan Pfeiffer.

Jak byste zhodnotil stav rehabilitační péče v České republice?

Rehabilitace se u nás skoro neprovádí. Teď jsem vás možná překvapil, ale je to skutečně tak. Rehabilitace je u nás totiž neustále zaměňována s fyziatrií, s cvičením. Ve skutečnosti je to však mnohem širší proces než nějaké cviky.

Co je to tedy rehabilitace a co by měla obnášet?

Rehabilitace se u nás začala rozvíjet po druhé světové válce, kdy se vraceli vojáci z front, ten pojem samotný vznikl v Americe. Už tehdy bylo posláním rehabilitace pacienta nejen fyzicky ošetřit, ale umožnit mu běžný život, umožnit mu pracovat, být samostatný. Tohle byla vstupní idea a ta platí dodnes.

Foto: Lucie Kudláčková

Rehabilitace je kombinované použití vícero prostředků – ergoterapie, psychologie, sociální pomoci atd. Když například někdo oslepne, nedá se toho medicínsky moc dělat. Ale je potřeba využít všechny výchovné, sociální a pedagogické možnosti, aby se naučil číst Brailovo písmo a normálně fungovat.

Jak konkrétně by měla správná rehabilitace probíhat?

U každého by se mělo zjišťovat, jak je na tom se sebeobslužností – jestli se dokáže umýt, obléct, najíst, jestli si s prominutím dokáže utřít zadek, jestli může chodit a jak daleko. V Praze již brzy budeme mít centrum pro pacienty po mozkových příhodách, kde bude cvičný byt včetně koupelny a kuchyň.

Člověk si tam natrénuje různé schopnosti, bude tam s ním fyzioterapeut, ergoterapeut, psycholog. Ukáže se, že sem potřebuje madlo, sem opěradlo, tamhle zvedák. Takováto informace by z rehabilitace v centru měla vzejít.

A co by mělo následovat po propuštění domů?

Rehabilitace musí pokračovat tam, kde ten člověk bydlí. V ideálním případě by byl přímo v obci pacienta terapeut, který by mu pomohl se základními věcmi. Hrozně moc záleží na tom, kde člověk bydlí – má vlastní záchod, má teplou vodu v bytě? Nebo bydlí v pavlačovém bytě, kde je voda o patro výš nebo níž? Musí si nosit uhlí na topení ze sklepa? Bydlí ve čtvrtém patře a nemá výtah?

Často pomůže přestěhování do lepšího bytu nebo domova důchodců, pokud se byt nedá upravit. Takový způsob rehabilitace je naprosto základní věc, která se u nás nedělá. V zahraničí je to běžné a ukazuje se, že je to dokonce i levné.

Prof. MUDr. Jan Pfeiffer DrSc.

  • založil Kliniku rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN
  • do roku 1992 byl přednostou této kliniky
  • úzce spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací

Co se tedy u nás děje s pacienty, kteří by rehabilitaci potřebovali?

Probíhá to tak, že se člověk pošle do lázní, pak jde na zdravotní rekreaci a pak zase do lázní. Ale o to, co může a nemůže, se nikdo až tak nestará. Němci se nám smějí a říkají, že děláme rehabilitační turistiku. U nich člověka často testují, v čem se ještě zlepšuje. Přijde tam odborník z pojišťovny, a když vidí, že má člověk možnost se ještě zlepšovat, tak mu terapii platí dál. A když už se nemá kam rozvíjet, jde domů.

Nechci pomlouvat lázeňskou péči, protože okolní státy dokazují, že může být dobrá. V Rakousku nebo Německu se lázně skutečně specializují na to, aby co nejúčinnější vracely pacienty do běžného života. Tak by se měly začít chovat i naše lázně.

Kde všude se dnes může pacientům dostat rehabilitační péče?

Na naší klinice se soustřeďujeme hlavně na pacienty po mozkové příhodě a mnoho z nich se nám podaří dostat třeba i zpátky do práce. Je to úžasné, jak jde medicína dopředu. Před pár lety by pacient zemřel a teď nejen, že přežije, ale dostane se i zpátky do aktivního života.

V republice jsou špičková pracoviště, ale často vládne spíše nejasnost. Například ve Švýcarsku má každý kanton knihu o rehabilitaci, která klinika má jakou specializaci, kdy je potřeba s rehabilitací začít atd. To je pro nás zatím jenom vzdálený sen. Rehabilitace je u nás momentálně neplynulá a nekoordinovaná.

Jak by se tato situace mohla zlepšit?


více čtěte ZDE

PAVEL KOLÁŘ - PEČUJE O ŽELEZNÉHO S JÁGREM A SKÁKAL SALTO V CIRKUSU HUMBERTO

přidáno: 14. 7. 2011 0:41, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 18. 7. 2011 4:49 ]


Kdyby se mu před ordinací sešli všichni pacienti, byl by z toho All Star tým. Jágr, Železný, Šebrle, Neumannová. Ty všechny léčí, uzdravuje a " nakopává" k titulům Pavel Kolář. Přečtěte si rozhovor s fyzioterapeutem, která léčil i prezidenta Havla, ale nechce být jen lékařem slavných...

 

Prohra jako lék

Kdyby se mu před ordinací sešli všichni pacienti, byl by z toho All Star tým. Jágr, Železný, Šebrle, Neumannová. Ty všechny léčí, uzdravuje a “ nakopává“ k titulům Pavel Kolář. Proslul jako fyzioterapeut prezidenta Havla, ale nechce být jen lékařem slavných. “ Nezáleží na tom, koho léčím, ale jak léčím,“ zní motto bývalého gymnasty, který to dotáhl až do reprezentace i k filmu!

Pavel KOLÁŘ Narozen: 5. února 1963, manželka Michaela, dcera Kamila (11), synové Jan (7) a Jakub (12 týdnů)Kariéra: docent, doktor pedagogiky, přednosta rehabilitační kliniky Fakultní nemocnice v Praze- Motole. Na lékařské fakultě přednáší fyzioterapii, třináct let byl členem lékařského konzilia prezidenta Václava Havla. Zaměření: zejména pohybová patologie dětských pacientů Koho léčí: Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Jan Železný, Kateřina Neumannová, Jaromír Jágr, Ludmila Formanová, Jiří Zídek, Martin Doktor, umělci, politici

ROZHOVOR

Kolik lidí, kteří vás za den osloví, si nestěžuje, že je něco bolí?

Takových je málo. Můj obor rehabilitace jako by už dopředu vybízel lidi, aby se svěřovali se svými bolestmi. Když někdo dělá architekta, jako můj brácha, tak se ho ve vlaku málokdo zeptá, jestli by mu neporadil s barákem. Moje branže je někdy, nechci říci zatěžující, ale většinou, kamkoliv přijdu, tak se tohle téma otevře.

Jak jste na ty otázky reagoval dřív a jak nyní?

Je to asi pořád stejné. Hlavně je musím vyslechnout, i když se tak děje v době volna, kdy bych raději šel na tenis nebo na jedno pivo. Někdy je to až nepříjemné. Proto například málo chodím na večírky. Když mířím třeba na Sportovce roku, tak vím, že tam získám dalších dvacet pacientů… Do oboru rehabilitace zkrátka spadá svými obtížemi velké množství lidí.

Naučil jste se říkat ne?

Musel jsem se to naučit. Někdy mě to ale dostává do obtížné situace. Mluvíme spolu v době, kdy končí semestr, denně musím zkoušet, mám i přednášky, kongresy. Jenom v záznamníku na mě čeká šest set lidí! Spousta jich chodí i bez objednání a já mám pocit, že bych jim měl vyjít vstříc. Do ordinace ale většinou přijde člověk s chronickým problémem a není možné se na něj podívat jenom jednou. Znamená to dlouhodobou péči, i když lidé volají a říkají: Tak se na něj jenom podívej.

Proč jste řekl před lety “ ne“ i své milované gymnastice? A proč jste nehrál třeba fotbal?

Fotbal by se mi líbil víc, ale maminka fotbal a fotbalisty neměla ráda.

Že jsou nafrnění?

Nevím. Měla k fotbalu nějakou averzi, a tak mě zavedla mezi gymnasty. Dostal jsem se do vrcholového střediska v Banské Bystrici a do československé reprezentace. V době, kdy se mi nejvíce dařilo, jsem ale musel skončit. Pokračovat by znamenalo zůstat v Banské Bystrici a studovat třeba pedagogickou školu. V Praze bych zase neměl s kým trénovat. Musel bych do Děčína, do Brna, a to se mi nechtělo, když jsem se dostal na studium rehabilitace. Sport s ní dohromady nešel.

Jako gymnasta jste se objevil ve filmu Cirkus Humberto. Jak jste k té roličce, kdy děláte salto na cválajícím koni, přišel?

Uměl jsem stojky, salta, vruty, a tak jsem občas dostal nabídku, abych někde vystupoval. Byl jsem v Dětské lední revue nebo v Lucerna Baru, kde měla číslo skupina Hop Trop Jirky Korna. Když někdo z kluků nemohl, tak jsem v jednom, spíš sportovním čísle zaskočil. V Cirkusu Humberto jsem měl dělat dvojné salto z koně za Jaromíra Hanzlíka. Nikomu z kaskadérů to nešlo. Můj skok z koně byl jenom jako - skočil jsem z malé trampolínky a dostal honorář osm set korun.

To jste byl dost podhodnocen! Prý jste mohl dostat desetkrát víc?

Tehdy jsem nedokázal odhadnout cenu, ale byla to dobrá zkušenost.

Když tenista ukončí kariéru, může hrát dál rekreačně. Ale co gymnasta?

Mnohdy je to hrozný pocit. Stále mám nějakou pohybovou představu. Třeba veletoče na hrazdě, nebo salta, ale nemůžu ji uskutečnit kvůli váze, ohebnosti a kloubním možnostem. Je to zvláštní a hrozný pocit nemohoucnosti. To je, asi jako když člověk najednou nemůže chodit.

Gymnastika - to je docela rasovina…

Na světové úrovni ano. Na druhou stranu musím říci, že je prospěšná, protože vyžaduje značnou koordinační schopnost. Naučí vás vnímat pohyb.

K čemu vám to je?

Pohybový prožitek je pro fyzioterapii důležitý. A svou šikovností a obratností se také můžu vyrovnat s pohybovým problémem. Když si například vyhřeznete plotýnku, tak nezáleží jen na výhřezu, ale i na tom, jak si tělo dokáže najít náhradní cestu, kompenzaci.

Do vaší ordinace přichází řada slavných sportovců. Máte je jako studijní materiál?

To asi není nejvhodnější označení, ale Honza Železný, Jarda Jágr nebo kdokoliv další na téhle úrovni je pro mě přínosem, protože dokáže svůj tělesný prožitek popsat.

Jste schopen třeba po telefonu, nebo pohledem na sportovce v televizi posoudit, jaké má problémy?


...více čtěte ZDE

Rozhovor s fyzioterapeutem Dr. Tomášem Rychnovským, Ph.D.

přidáno: 14. 7. 2011 0:40, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 18. 7. 2011 4:50 ]


Do půl roku od narození se děti dají „naprogramovat“.

Velká část novorozenců vykazuje určité známky dysfunkce, tedy špatného držení těla, které, pokud se neřeší, projeví se později – například v šesti nebo dvanácti letech skoliózou či bolestmi hlavy. Těmto komplikacím se dá předejít, pokud se dysfunkce včas odhalí. Program svalových souher v mozku je totiž možné nejlépe ovlivnit do cca jednoho roku života. Proto by povědomí o možnosti diagnostiky u fyzioterapeuta mělo být zařazeno i do prenatální osvěty.

Jak poznáte u novorozence, že jeho držení těla není v pořádku?

Těch příznaků je mnoho. Když např. máme před sebou tříměsíčního kojence, poznáme dysfunkci podle postavení hlavičky, ramínka, zápěstí, podle toho, jestli má natažené nožičky nebo spíš skrčené, zda má paty víc nebo míň zdvižené nad podložkou, jestli má zkrabatělou kůži na páteři. To všechno jsou projevy svědčící o tom, zda svaly spolupracují správně, nebo ne.

 

Můžete dát konkrétní příklad?

Například, když vidím u kojence výraznou vrásku v oblasti zadní části krku, znamená to již v tomto věku, že přetěžuje krční páteř. U tohoto dítěte vím, že se jedná o oslabení důležitého svalového řetězce, který napřimuje krční a hrudní páteř. Tento svalový řetězec je nutné speciálními technikami zaktivovat tak, aby přesným polohováním a stimulací zón se tyto svaly zapojili a poté posílili. Tím se páteř zatěžuje rovnoměrněji a předcházíme např. předsunutému držení hlavy nebo vyhrbení hrudní páteře (kulatá záda).

Jedná se o Vojtovu metodu?

Ano, základní principy vycházejí z metody Václava Vojty. Doktor Vojta řekl: „Dítě udělá v určité poloze a v daném věku pohyb, který je u všech zdravých dětí vždycky stejný.“ Jde totiž o pohyb založený na určitém „programu“ uloženém v mozku. Tato terapie je velmi přesná, a pokud se dělá správně, přináší okamžitě viditelné výsledky. Nejde však pouze o Vojtovu metodu. Jde o ucelený systém vývojové kineziologie, který mapuje pohybový vývoj děťátka, jak jej rozpracoval Doc. Pavel Kolář.

Tato metoda je ale spíše spojována s postiženými dětmi.

Vojtova metoda je dodnes v povědomí široké veřejnosti spojována pouze s těžkým tělesným postižením. Přitom je dokonale využitelná jako léčba drobných odchylek a dokonale propracovaný způsob prevence pozdějšího vzniku bolestí a komplikací vycházejících z dysfunkcí a špatného držení těla. I krátkodobý zásah má totiž vliv na to, jak se dítě později vyvíjí. My bychom chtěli dosáhnout toho, aby i zdravé děti s menšími dysfunkcemi měly možnost zbavit se svých problémů pomocí principů vývojové kineziologie.

Hradí tento typ prevence zdravotní pojišťovny?

Tento typ včasné prevence není často zejména u velmi malých dětí vůbec využíván. Maminky s dětmi jsou poslány na rehabilitaci až když dítě vykazuje už jasné známky pohybové dysfunkce. A to je již ve vyšším věku. Center, které by se tímto problémem zabývaly již v několika málo týdnech života je málo. Prospěšná by byla existence projektu hrazený pojišťovnou, aby maminka s dítětem mohla přijít k fyzioterapeutovi na diagnostiku a případnou terapii např. v šestém týdnu, ve druhém a třetím měsíci věku dítěte a měla návštěvy zdarma. Tato prevence by pak pojišťovně ušetřila peníze spojené s léčbou skoliózy, vadného držení těla nebo bolestí hlavy u dítěte v pozdějším věku. Díky masivní reklamě maminky dobře vědí, jaký kočárek nebo autosedačka jsou pro dítě nejlepší, ale to základní, co ovlivní jeho budoucí život, tedy správné držení těla, zůstává opomíjené. Proto by povědomí o možnosti diagnostiky u fyzioterapeuta mělo být zařazeno i do prenatální osvěty.

Jaké je u nás povědomí o této problematice?

Velké množství pediatrů a rovněž mnohé publikace v ČR zabývající se vývojem dětí se věnují pouze kvantitě, ne kvalitě hybného projevu (pohybu) dítěte. V sedmém roce každý vidí, že dítě má kulatá záda, odstáté (vystouplé) lopatky, shrbené držení páteře, nožičky do X, "plochonoží" a všichni ví, že to není dobře. Ale ono je to vidět už na kojenci, jen v tomto věku není povědomí (mezi laickou, a často i odbornou veřejností) o tom, co je "ideální", a co neideální pohyb.

Kdy je nejvhodnější začít s terapií?

Co nejdříve, např. již v šesti týdnech. Hodně věcí se dá u dítěte ovlivnit do půl roku trvale. Později už se jen řeší následky. Ideální tedy je, pokud se případná svalová dysfunkce odhalí v prvních šesti měsících života. Mozek se totiž v prvním roce velmi rychle vyvíjí, je to přímo úprk, který už se nikdy později neopakuje. Masivně se vytváří spoje a spolupráce mezi neurony, které řídí svalovou činnost. Tím vzniká „pohybový software“. A pokud neuronům říkáte 4x za den - tenhle sval se musí zapojit, takhle to dělej, tak se mozek velmi dobře (a tím i sval) formuje. Vytváří se také pohybová „šikovnost“. Jakmile si však mozek svůj špatný pohybový program zafixuje, už těžko neuronům, které svalovou akci řídí, přikážeme: dělejte to jinak.

Dysfunkce je tedy možné odhalit už u několikadenního dítěte?


...více čtěte ZDE

Pavel Kolář : „O svém vlastním těle příliš nevíme

přidáno: 14. 7. 2011 0:38, autor: Redakce Fyzioterapeuti   [ aktualizováno 18. 7. 2011 4:52 ]


Vážím si lidí, kteří dělají svou práci s láskou a dobře. A v medicíně obzvlášť. Nedávno jsem dělala rozhovor pro farmaceutický časopis Dobrý kontakt s docentem Pavlem Kolářem. Fyzioterapeutem uznávaným nejen u nás, ale i ve světě. Mediálně se proslavil svými známými pacienty z řad předních sportovců, mezi které patří např. Jan Železný, Roman Šebrle, Kateřina Neumannová, Radek Štěpánek ad., ale také oba prezidenti - Václav Havel a Václav Klaus. „VIP" pacientů je celá řada, ale ti tvoří pouhou desetinu všech jeho pacientů. Ročně mu projde rukama několik tisíc dětí i dospělých pacientů. Všichni jeho „známí i neznámí" pacienti o něm hovoří s velkým respektem. Na Facebooku čítá jeho stránka téměř  2000 fanoušků.  Protože mě jeho názory velmi oslovily, nabízím rozhovor zde. 

S jakými problémy se lidé nejčastěji dostávají k vám na kliniku?

Naše klinika je rozdělena do čtyř částí, které pokrývají rozdílné spektrum pacientů - spinální jednotka, centrum pro výzkum a léčbu bolesti, tělovýchovné lékařství a dětské oddělení. Máme pacienty po úrazech, s neurologickými onemocněními, po akutním poranění míchy atd.

 

S nejvážnějšími případy se setkáváte asi na spinální jednotce?

Na spinální jednotce jsou hospitalizováni pacienti především s úrazy míchy, ale i neúrazové etiologie např. cévní malformace, onkologické důvody apod. A to především ve stádiu subakutním, krátce po úrazu nebo po operaci. Zde stráví většinou dva až tři měsíce, než se jejich stav stabilizuje a jejich rehabilitace dále pokračuje v rehabilitačních ústavech např. v Kladrubech, kam se dostávají naši pacienti nejčastěji. Zároveň zde leží pacienti v chronickém stádiu, kteří jsou již integrováni, ale mají dekompenzaci stavu vlivem dekubitu, respiračního onemocnění, urologických komplikací. S těžkými pacienty se také setkáváme v části kliniky zabývající se  výzkumem a léčbou bolesti. Tato část kliniky má svou ambulanci a zároveň šest lůžek v rámci rehabilitačního oddělení. Tam jsou příjmáni pacienti, u kterých je prioritou léčba bolesti - pacienti od komplexních regionálních syndromů, což je určitá porucha hojivosti např. po úrazech, nebo pacienti s fantomovými bolestmi, pacienti po několika operacích páteře apod., dá se říci, že většinou se jedná o pacienty s chronickou bolestí. Zde se dělají různé výkony spíše semiinvazivního typu, kde se používají různé anesteziologické postupy např. neuromodulace, což je výkon, kdy se zavádí určitá stimulace do oblasti obalů míchy.

 

Z těchto oddělení a někteří pacienti i přímo se dostávají na samotné oddělení rehabilitace. 

Zde máme pacienty různých diagnóz, kde rehabilitace hraje hlavní roli při jejich léčbě. Jsou tu pacienti po úrazech, s vertebrogenními onemocněními, po cévních mozkových příhodách, s rozstroušenými sklerózami a řadou dalších diagnóz.

 

Mimo to se Vy i klinika také věnujete práci se sportovci.

Další částí kliniky je telovýchovné lékařství, které se zabývá především funkčním testováním kardiovaskulárního a respiračního systému v zátěži a to nejen u sportovců, ale i u pacientů, kteří prochází léčbou nebo jsou např. indikováni k transplantaci plic.

 

A v neposlední řadě jste také zmiňoval dětské oddělení.

V dětské části máme pacienty od novorozeneckého věku až po dorostový. Jde o děti s ortopedickými, neurologickými, onkologickými a dalšími diagnózami. Hodně se specializujeme na děti s dětskou mozkovou obrnou.

 

Zabýváte se pohybovou patologií dětí, na jejímž základě jste rozvinul problematiku motorického pohybového vývoje a léčení poruch hybného systému. Co vnímáte u dnešních dětí jako zásadní problém? 

U dětí je třeba větší pohybová rozmanitost, jenom tak se mohou naučit vnímat své tělo. Musí  více rozvíjet obratnost. K tomu je však nutné vytvořit podmínky. Nejen v rámci školy, ale i ve volném čase. My jsme lezli po stromech, pak hráli fotbal, hokej, spektrum pohybové činnosti bylo daleko širší. Dnes tyto možnosti moc nejsou. Vymizely plácky, kde si děti mohou hrát. Děti tráví většinu času za počítačem a u televize. Tělesná výchova na školách často nestačí a její kvalita není vždy odpovídající potřebám. Klíčovou roli by měli sehrát hlavně rodiče, poskytnout dětem podmínky. V rodinách to začíná a končí. Rodiče si tuto důležitost často ale neuvědomují.

 

Fyzioterapie se prolíná napříč medicínskými obory. Z toho, co říkáte, je jasné, že na klinice spolupracujete s lékaři řady odborností.

Snažíme se o integrované pochopení pacienta, proto je výhodou naší kliniky, že zde pracují lékaři různých odborností. Integrace rehabilitace napříč medicínskými obory hraje důležitou roli, protože hlavní zaměření léčebné rehabilitace je na oblast pohybového systému, se kterým souvisí celý organismus. Určitou modulací zátěže je možné ovlivnit systém centrálního nervového systému, systém metabolický, kardiovaskulární, respirační ad. Na jakoukoli poruchu, ať už ortopedického či jiného charakteru, reaguje centrální nervový systém a vytváří funkční reakce a posléze adaptace. Zaměření na funkci pohybového systému hraje velkou roli pro pochopení etiopatogeneze řady onemocnění. Týká se to především nevhodného zatížení či přetížení hlavně, což je důvod vzniku řady ortopedických onemocnění. To hraje také velkou roli v jejich prevenci.

 

Úspěch léčebné rehabilitace závisí na včasnosti zahájení léčby. Může vaše a další kliniky naplnit stávající potřeby?    


....více čtěte ZDE

Ani hokej nerasuje tělo tolik jako fotbal, říká fyzioterapeut

přidáno: 14. 7. 2011 0:36, autor: Redakce Fyzioterapeuti


Brno /ROZHOVOR/ – Od léta spolupracuje s fotbalisty Zbrojovky Brno pravidelně fyzioterapeut Ivan Janský. Zranění se týmu na podzim nevyhýbala, většinou se jednalo o těžké úrazy kolena.

Většinou si stěžují, že jsou cviky nudné a nejspíš k ničemu. Ale když sportovci cítí problém, hned peláší za ním. Práci fyzioterapeuta do té doby nedocení. A ani po úspěšně pomoci ho nikdo neplácá po zádech. Fotbalistům Zbrojovky Brno teď pomáhá osmadvacetiletý Ivan Janský, který se vedle prevence stará také o to, aby se hráči bez následků vrátili na hřiště. „Někdy brblají, že znám pouze tři cviky, ale práce je s nimi dobrá,“ usmívá se absolvent Lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity.

Předně mě zajímá jedná otázka. Jaký je rozdíl mezi fyzioterapeutem, chiropraktikem nebo rehabilitačním pracovníkem?
Jde o to samé, název se akorát odlišuje od různé specializace. Chiropraktik dělá vyloženě mobilizace, takže manipuluje se zády, obratli, takové křupání tělem. Zaměřuje se na důsledek a nic jiného skoro neřeší. Kdežto rehabilitační pracovník, což je starší název, a fyzioterapeut jsou úplně stejné profese. Drobný rozdíl je třeba ve vzdělání. Lidé, kteří vystudovali za minulého režimu, neměli jinou možnost než studium na střední škole. Dneska musí fyzioterapeut na vysokou. Kurzy absolvují totožné, náplň práce je rovněž stejná.

Zaměřil jste studium na specifika sportovců?
U nás neexistuje studium sportovní fyzioterapie, když se někdo specializuje, pak jen během své praxe. Podle mě není úplně ideální věnovat se čistě jen sportovní fyzioterapii, protože i sportovci mají běžné problémy, třeba je bolí záda. Proto dělám i s normálními lid­mi.

Takže náplň vašeho pracovního dne je rozdělená mezi Zbrojovku a běžnou populaci?
Mám to půl na půl a jsem rád. Mario Holek se mě jednou ptal, jestli nechci dělat ve fotbalovém klubu, a já mu řekl, že se nikdy neupíšu jenom jednomu týmu. Potom chybí pohled do okolí. Na podzim jsem měl sice dost práce, protože jsme měli hodně zranění, a nenudil jsem se. Ale v minulých letech to s marodkou bývalo lepší, takže bych se věnoval čistě jen prevenci. Kluci v dorostu ji mají rádi, chlapi tolik ne. (smích)

Setkáváte se i s jinými sportovci než s fotbalisty?
Chodí za mnou hokejisté, baseballisté, basketbalisté, hlavně fotbalisté. Má to svou návaznost, protože pomůžete jednomu a za chvíli přijdou kluci z okolí, kteří hrají třeba v Olomouci nebo ve Znojmě. Kamarádi mě doporučí, protože reklama zprostředkovaná osobní zkušeností je vždy nejlepší. Nepotřebuju se zviditelňovat jiným způsobem, protože takhle to funguje dobře. Několik let spolupracuji i s lékaři, kteří mi důvěřují a některé sportovce mi pošlou. Mám práce hodně, víc jí ani nepotřebuju.

Chybí vám volný čas?
Spíš mi žádný nezbývá na základní věci, které chci dělat, třeba prevenci. Když nastane nějaký problém, většinou řeším jeho důsledek, například zlomenou nohu. Ale musíte se věnovat také zpevnění pohybového aparátu, na což někdy nemám čas.

Jaká je vůbec práce s vrcholovými sportovci, poslouchají víc než ostatní?
Jak s kterými. Velká výhoda je, že si spoustu věcí zapamatují. Když jim ukážu určitý cvik, nemusím už nad nimi stát a hlídat je, kolikrát ho mají dělat. Jen se starám o správnost provedení, jestli u cvičení nejsou nakřivo nebo nezatěžují jednu nohu víc a druhou míň. Prevenci moc nemusí, ale vždycky se jim snažím zdůraznit, aby aspoň trochu zpevnili záda. Proto si ze mě dělají srandu.

Proč?
Brblají, že znám jen tři cviky a s každým dělám to samé, i když jeden má zraněnou nohu a druhý záda. Jinak je s nimi práce dobrá, ale nemusel bych s jednou skupinkou dvaceti lidí trávit v týdnu sedm dní a osm hodin denně. Potřebuju načerpat sílu někde jinde.

Zbrojovka vás oslovila, protože měla hodně zraněných?
Začátek sahá až do mých studií, protože máma má rehabilitační ambulanci. Když si Milan Pacanda na Žižkově ošklivě poranil koleno, léčil se u ní, což byl prvopočátek spolupráce mezi naší ordinací a fotbalovým klubem. To bude skoro deset let a pokračujeme ve stále užším propojení. Někdo s těžším zraněním jako před časem Martin Kuncl chodil za námi.

A kdy jste se domluvili, že v klubu nastoupíte?
Zhruba před rokem jsme se setkali s panem Večeřou (trenér a sportovní ředitel Zbrojovky – pozn. red.), který mě oslovil s tím, že chce péči posunout na určitou úroveň. U chlapů tehdy působila jako fyzioterapeutka Lucka Němcová, která se k áčku přesouvala z dorostu. Domluvili jsme se, že se vrátí zpátky k dorostu, protože tam je práce taky hodně důležitá. Nastoupil jsem k A týmu a zároveň dohlížím na béčko. S Luckou spolupracujeme u dorostu a myslím, že všechno funguje.

Jen myslíte?
Byli jsme na setkání masérů a fyzioterapeutů na svazu, kde nám představovali šablonu, jak má prvoligový klub fungovat. Chtěli nám dávat novátorská doporučení, a tak jsem se přihlásil, že u nás to takhle jde. U mládeže máme fyzioterapeuta i maséra, u chlapů jsou dva maséři a fyzioterapeut, péče v Brně je na dobré úrovni.

Promiňte mi otázku, ale nezdá se mi, že se ve Zbrojovce podařila zranění eliminovat…
Vypadá to tak. Jenže statistiky říkají, že nejvíc zranění ze sportu odnáší kotníky, zatímco v Brně jsme za celý podzim měli jediného hráče, který měl vyvrknutý kotník. Lukáš Křeček jen lehce, ještě se k němu přidal Martin Jílek. Většinu zranění tvořila kolena a relativně těžší, takže se všechna řešila operativně. Zdravko Kovačevič, Rambus (Michael Rabušic), Pepa Dvorník, Došan (Tomáš Došek), u nich šlo o zkřížené vazy nebo menisky. To jsou věci, kterým se bohužel nevyhneme. Můžeme dělat cokoliv, ale když si hráč přisedne nohu, nepomůže ani každodenní dvacetiminutové cvičení na labilních plochách.

...více čtěte ZDE

1-10 of 12