Ani hokej nerasuje tělo tolik jako fotbal, říká fyzioterapeut

přidáno: 14. 7. 2011 0:36, autor: Redakce Fyzioterapeuti

Brno /ROZHOVOR/ – Od léta spolupracuje s fotbalisty Zbrojovky Brno pravidelně fyzioterapeut Ivan Janský. Zranění se týmu na podzim nevyhýbala, většinou se jednalo o těžké úrazy kolena.

Většinou si stěžují, že jsou cviky nudné a nejspíš k ničemu. Ale když sportovci cítí problém, hned peláší za ním. Práci fyzioterapeuta do té doby nedocení. A ani po úspěšně pomoci ho nikdo neplácá po zádech. Fotbalistům Zbrojovky Brno teď pomáhá osmadvacetiletý Ivan Janský, který se vedle prevence stará také o to, aby se hráči bez následků vrátili na hřiště. „Někdy brblají, že znám pouze tři cviky, ale práce je s nimi dobrá,“ usmívá se absolvent Lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity.

Předně mě zajímá jedná otázka. Jaký je rozdíl mezi fyzioterapeutem, chiropraktikem nebo rehabilitačním pracovníkem?
Jde o to samé, název se akorát odlišuje od různé specializace. Chiropraktik dělá vyloženě mobilizace, takže manipuluje se zády, obratli, takové křupání tělem. Zaměřuje se na důsledek a nic jiného skoro neřeší. Kdežto rehabilitační pracovník, což je starší název, a fyzioterapeut jsou úplně stejné profese. Drobný rozdíl je třeba ve vzdělání. Lidé, kteří vystudovali za minulého režimu, neměli jinou možnost než studium na střední škole. Dneska musí fyzioterapeut na vysokou. Kurzy absolvují totožné, náplň práce je rovněž stejná.

Zaměřil jste studium na specifika sportovců?
U nás neexistuje studium sportovní fyzioterapie, když se někdo specializuje, pak jen během své praxe. Podle mě není úplně ideální věnovat se čistě jen sportovní fyzioterapii, protože i sportovci mají běžné problémy, třeba je bolí záda. Proto dělám i s normálními lid­mi.

Takže náplň vašeho pracovního dne je rozdělená mezi Zbrojovku a běžnou populaci?
Mám to půl na půl a jsem rád. Mario Holek se mě jednou ptal, jestli nechci dělat ve fotbalovém klubu, a já mu řekl, že se nikdy neupíšu jenom jednomu týmu. Potom chybí pohled do okolí. Na podzim jsem měl sice dost práce, protože jsme měli hodně zranění, a nenudil jsem se. Ale v minulých letech to s marodkou bývalo lepší, takže bych se věnoval čistě jen prevenci. Kluci v dorostu ji mají rádi, chlapi tolik ne. (smích)

Setkáváte se i s jinými sportovci než s fotbalisty?
Chodí za mnou hokejisté, baseballisté, basketbalisté, hlavně fotbalisté. Má to svou návaznost, protože pomůžete jednomu a za chvíli přijdou kluci z okolí, kteří hrají třeba v Olomouci nebo ve Znojmě. Kamarádi mě doporučí, protože reklama zprostředkovaná osobní zkušeností je vždy nejlepší. Nepotřebuju se zviditelňovat jiným způsobem, protože takhle to funguje dobře. Několik let spolupracuji i s lékaři, kteří mi důvěřují a některé sportovce mi pošlou. Mám práce hodně, víc jí ani nepotřebuju.

Chybí vám volný čas?
Spíš mi žádný nezbývá na základní věci, které chci dělat, třeba prevenci. Když nastane nějaký problém, většinou řeším jeho důsledek, například zlomenou nohu. Ale musíte se věnovat také zpevnění pohybového aparátu, na což někdy nemám čas.

Jaká je vůbec práce s vrcholovými sportovci, poslouchají víc než ostatní?
Jak s kterými. Velká výhoda je, že si spoustu věcí zapamatují. Když jim ukážu určitý cvik, nemusím už nad nimi stát a hlídat je, kolikrát ho mají dělat. Jen se starám o správnost provedení, jestli u cvičení nejsou nakřivo nebo nezatěžují jednu nohu víc a druhou míň. Prevenci moc nemusí, ale vždycky se jim snažím zdůraznit, aby aspoň trochu zpevnili záda. Proto si ze mě dělají srandu.

Proč?
Brblají, že znám jen tři cviky a s každým dělám to samé, i když jeden má zraněnou nohu a druhý záda. Jinak je s nimi práce dobrá, ale nemusel bych s jednou skupinkou dvaceti lidí trávit v týdnu sedm dní a osm hodin denně. Potřebuju načerpat sílu někde jinde.

Zbrojovka vás oslovila, protože měla hodně zraněných?
Začátek sahá až do mých studií, protože máma má rehabilitační ambulanci. Když si Milan Pacanda na Žižkově ošklivě poranil koleno, léčil se u ní, což byl prvopočátek spolupráce mezi naší ordinací a fotbalovým klubem. To bude skoro deset let a pokračujeme ve stále užším propojení. Někdo s těžším zraněním jako před časem Martin Kuncl chodil za námi.

A kdy jste se domluvili, že v klubu nastoupíte?
Zhruba před rokem jsme se setkali s panem Večeřou (trenér a sportovní ředitel Zbrojovky – pozn. red.), který mě oslovil s tím, že chce péči posunout na určitou úroveň. U chlapů tehdy působila jako fyzioterapeutka Lucka Němcová, která se k áčku přesouvala z dorostu. Domluvili jsme se, že se vrátí zpátky k dorostu, protože tam je práce taky hodně důležitá. Nastoupil jsem k A týmu a zároveň dohlížím na béčko. S Luckou spolupracujeme u dorostu a myslím, že všechno funguje.

Jen myslíte?
Byli jsme na setkání masérů a fyzioterapeutů na svazu, kde nám představovali šablonu, jak má prvoligový klub fungovat. Chtěli nám dávat novátorská doporučení, a tak jsem se přihlásil, že u nás to takhle jde. U mládeže máme fyzioterapeuta i maséra, u chlapů jsou dva maséři a fyzioterapeut, péče v Brně je na dobré úrovni.

Promiňte mi otázku, ale nezdá se mi, že se ve Zbrojovce podařila zranění eliminovat…
Vypadá to tak. Jenže statistiky říkají, že nejvíc zranění ze sportu odnáší kotníky, zatímco v Brně jsme za celý podzim měli jediného hráče, který měl vyvrknutý kotník. Lukáš Křeček jen lehce, ještě se k němu přidal Martin Jílek. Většinu zranění tvořila kolena a relativně těžší, takže se všechna řešila operativně. Zdravko Kovačevič, Rambus (Michael Rabušic), Pepa Dvorník, Došan (Tomáš Došek), u nich šlo o zkřížené vazy nebo menisky. To jsou věci, kterým se bohužel nevyhneme. Můžeme dělat cokoliv, ale když si hráč přisedne nohu, nepomůže ani každodenní dvacetiminutové cvičení na labilních plochách.

...více čtěte ZDE

Comments